“Doktor Friderich Naice pracuje pro Rudou stopu přes deset let. Má letité zkušenosti s výrobou trhavin a výbušnin. Jeho zaměstnání je dětský lékař a praktický chirurg. Jeho zkušenosti budou Sekci užitečné ve všech směrech.”

“Děkuji, nějaké otázky?”

Oba týmy mlčely.

“Dobře, za pět minut se hlaste u Waltra.”

“Co je rudá stopa?” Zeptala se Keity Nikity po schůzi.

“Organizace.”

“Něco jako Sekce?”

“Tak nějak.”

“A proč...”

“Nemá cenu to řešit, Keity. Něco tak velikého bys prostě nepochopila. Běž si radši prohlédnout panel.”

Dívka vzala do ruky přístroj a namačkala pár kódů.

“Na opuštění budovy mám jen dvacet sekund?”

“Ano.”

“Jak to mám stihnout?”

“Hlavně neměj strach. Dvacet vteřin není zas tak krátká doba. Od čeho tě Juggen cvičí? To zvládneš.” Řekla Nikita povzbudivě a krátce jí položila ruku na rameno.

Keity sbírala sílu a odvahu. Nebyla si jistá jestli vůbec bude schopna obstát, zabít...

O pár minut později přišla k Waltrovi a vzala si od něj pistoli, výbušninu a vysílačku.

“Takže poprvé?” zeptal se muž.

Chabě se usmála, “snad se ještě uvidíme...”

“Takové věci nesmíš říkat. Ovšemže se uvidíme a budeme se vídat ještě pěknou řádku let. Alespoň do té doby, než mě pošlou do důchodu.”

Waltr se na ní pevně podíval. “V Sekci nesmíš mít strach,” řekl, “všechno je někdy poprvé a i zabití člověka. Budeš to dělat celý život, tak si musíš zvyknout.”

Dívka vložila pistoli do pouzdra. Myslela na to, jek dlouhý asi ten její slavný život bude.

V chodbě prošla okolo Michaela, šéfa týmu a zamířila ke své skupině do výtahu. Muž ji upřeně pozoroval, ale neřekl ani slovo.

Byla teď mezi lidmi, kteří se jí ani svými pohledy nemínili podpořit.

“Tak, Keity Samuellová, copak je s vámi?”

Jako ve snách pozorovala, jak plní rozkaz. “Bolí mě zápěstí pravé ruky, už tři týdny.”

“Jen pád z kola.”

“Co takový pád z kola všechno nezmůže, co?” Nasadil si brýle a přesně v tu chvíli zazvonil telefon.

“Počkej moment, ano?”

Kývla na souhlas. Ve vysílačce zazněl hlas Bircoffa, “Keity, do akce!”

Uchopila pistoli a zamířila. V duchu si zpomaleně představila pád mrtvého člověka. Toho, kterého právě zabije.

“Zastřel ho,” sykl znovu Bircoff.

Přiložila ukazováček na spoušť”

“Když ho nezastřelíš, nedostaneš se ven! Máš pět vteřin!”

Muž položil telefonní sluchátko. Myšlenky jí hlavou běžely jako silně zrychlený film. Má zemřít on, nebo tam mají zůstat oba a tím tak přidělá Sekci mnoho dalších problémů?

Spatřila jeho první pohled a v tu chvíli zaslechla tlumenou ránu. Skácel se k zemi. Hleděla na něj, po tvářích jí stékaly kapky potu promíchané se slzami. Uvolnila ukazováček za spoušti. Zabila ho...

“V pravém rohu je otvor, kterým se protáhneš nahoru na půdu,” radil Bircoff.

Stála bez hnutí. Myslela si, že není schopna jakéhokoliv pohybu. Hleděla beze slova na mrtvé tělo ze kterého vytékala krev, už nikdy nevstane... nedá se vrátit čas... Byla naprosto v šoku.

“Máš půl minuty na odjištění výbušnin. Pospěš si.”

“Nemá cenu zemřít. Tenhle už to má stejně za sebou a já tu nesmím zůstat...” Zašeptala a pomalu si volnou rukou prohrábla vlasy. Strhla ze sebe košili a z vesty vytáhla harpunu. Rychle otevřela poklop, vystřelila jí do stropu a vytáhla se nahoru, kde připevnila a odjistila výbušninu.

Rychle vyběhla z budovy a za čtvrt minuty naskočila do auta. Sotva se rozjeli, vybuchla budova za nimi do povětří. První akci měla za sebou.

“Jak proběhla akce?” Zeptala se Madeline.

“Já... nevím...”

“Jak se cítíš?”

Nadechla se, “jako kdybych udělala něco, co mi nemůže odpustit ani Bůh...”

“Věříš v Boha?”

“Radši už ne.”

“Nemám k tomu důvod.”

“Nevypadáš dobře.”

“Necítím se dobře.”

“Chceš si vzít pár dní volna?”

“To není dobrý nápad...”

“Proč?”

“Taky bych se mohla zabít.”

“Dobře, chceš zůstat v Sekci?”

“Chci chodit do školy.”

“Souhlasím. Můžeš odejít.”

Keity se jí podívala do očí. “Proč, Madeline?”

“Chápu, co cítíš, ale místo tebe by tu teď byl někdo jiný, to bys chtěla?”

“Ne, ne, to ne...”

“Jen se svěř, jak vypadají tvé představy.”

“Já nevím...”

“Běž domů a dej se do pořádku, ať můžeš jít zítra do školy.”

Kývla, “dobře,” už neměla sílu se s Madeline přít.

Doma otevřela byt a po horké koupeli se svalila do postele. Měla plnou hlavu dnešní akce a dlouho neusnula. Nemohla zapomenout na obraz mrtvého ležícího muže. Nakonec se přesunula k jídelnímu stolu a vypila sklenici mléka, po které jí konečně přemohl spánek.

Za několik dní mimo Sekci se rychle zotavovala. Její silná vůle jí pomohla připravit se na další akce a na lidi, kteří zemřou pod její rukou. Jezdila do akcí a překonávala tvrdé rány do srdce a duše. Lepšila se a věděla, že je s ní vedení Sekce 1 spokojeno. Měli z ní teď to, co vždycky chtěli.

Autorka článku: Markéta Zelená
Další články od této autorky
Článek zaujal už lidí